Březen 2015

Merci boceaup

17. března 2015 v 21:51 writing
V pátek 6.března jsem naspala 4 hodiny, abych ve 4:20 mohla vstávat do práce, odkud jsem po konci směny vezla 3 flat whity směr Zličín, kde na mě čekal Pepánek a spol. a já se k nim připojila na cestě do savojských Alp.


Ten den jsme přespali v krásném Memmingenu, kde ve vysokých barácích sušili zvířecí kůže, měla jsem bavorskou polívku s kousky palačinek a švóbašnycl a špecle. Pak jsem jela Švýcarskem, kde mají spoustu skleníků a kolony kolem Ženevy a pak jsme dojeli do Francie, kde selhala navigace a my jeli skrze serpentýny, pak jsme zastavili v supermarketu a nakoupili jsme plný koš francouzského jídla jako šunky a čokorolky a pak jsme pokračovali dalšími serpentýnami až do Val Thorens, kde jsme měli s Pepčou svůj vlastní pokoj, kde se pořád válely jeho smradlavé fusekle, každý den o jeden pár navíc. Ráno jsme šli do pekárny, tak jsem si koupila dvě makronky a croissant a tartelletky, které snědl Pepův taťka a řekl Jestli chcete taky, tak si zajděte koupit. A pak jsme lyžovali a nikdy jsem neviděla krásnější hory a bylo teplo a svítilo slunko a na oběd jsme šli do podniku, kde měli v nápojovém lístku lahvinku za 4 500 euro. Taky jsme jeli několikrát ski crossovou trasu. Čtyřikrát jsem spadla, z toho dvakrát, když jsem se snažila elegantně zabrzdit u Pepka a dvakrát na rovné modré sjezdovce, když jsem se zamyslela. Jeli jsme po ledovci a taky volným terénem, měla jsem spécialite savoyarde, těstoviny se sýrem reblochon, který smrděl ještě více, než zmiňované ponožky na podlaze našeho pokoje. Taky jsem měla Pho Bo s masem nějakého sviště v restauraci s nějakým mišelinským oceněním, kde se číšnice zdráhala nalít mi digestiv a u východu mi dala lízátko a taky jsme tam měli talíř prima dezertů, na které asi jen tak nezapomenu. Hory, sníh, slunce, lyže, teplo, hodně moc hodně dobrého jídla, Pepounek, jeho skvělí rodiče a srandovní bratr, který si večer četl Maxim a článek o ústřicích a druhý den s ním rodiče šli a hledali restauraci, kde podávají ústřice, a tak jsme skončili na obědě v hotelu Fitz Roy, kde jsem měla 3 ústřice, spoustu mušlí a ještě větší spoustu krevet a jen můj oběd stál asi stejně tolik peněz, jako utratím já sama za jídlo za měsíc. A číšník říkal Mersi buku Spasiba. Pepovi rodiče se mají tak rádi, ani jedna hádka, ani náznak hádky, jen srandičky.

V sobotu ráno jsme se vydali na cestu domů, viděla jsem poprvé v životě lišku, pak mě uspal kinedril a probudila jsem se pořádně až zase v kolonách ve Švýcarsku, kde jsme obdivovali Aston Martin, který tam trčel v naší blízkosti. Na oběd jsme se dostali asi v 17 hod, protože zase selhala navigace. Měli jsme přespat v Přimdě, což je asi první městečko za Rozvadovem, ale vyhlídnutý hotel byl na prodej a vedle byl akorát Pension Smaragd nonstop, kde jsme teda spát odmítli, tak jsme jeli deštěm do Stříbra, kde jsme šli v 10 večer na utopence, nakládaný hermelín a smažené sejry s hranolkama a Otik říkal Stejně se žádné ústřice nevyrovnají utopencům a pak jsme se s Pepouškem dívali na Útěk z vězení do dvou do rána.

No a teďka se mám naučit finance podniku na zítra, přečíst asi 30 stránek do mezinárodních obchodních operací a naučit se super rychle anglicky na zítřejší test na erasmus, tak nostalgicky vzpomínám na tu bezstarostnost minulého týdne.

PS: Přála bych si, aby v Praze z kohoutku tekla alespoň z poloviny tak dobrá voda jako ve Val Thorens. Merci boceaup